Zajímavosti

...aneb Harald Skala vypráví...

Tento příspěvek byl přidán na základě vyprávění bývalého zaměstnance Dopravního podniku města Liberce z let 1960 - 1969, technika, vedoucího autobusových garáží a vedoucího údržby tramvají. Harald Skala vypráví o třech nehodách, které určitě v historii provozu libereckých tramvají stojí za zmínku...

Tramvaj v květinářství

Tato příhoda se stala jedné zimní noci v druhé polovině šedesátých let minulého století. Byl jsem tehdy zaměstnán jako vedoucí tramvajových dílen Dopravního podniku města Liberce. Již několik dní mrzlo, až praštělo. Kolem páté ráno někdo zvonil na poplach u mých dveří. Za dveřmi stál taxikář (taxíky tehdy patřily pod Dopravní podnik), který mi tlumočil zprávu našich dispečerů o nehodě tramvaje T2 v Sokolské ul. blízko hlavní pošty.

Rychle jsem se oblékl, taxíkář mne dovezl do dílen, odkud jsem z mé kanceláře svolal dílenskou pohotovost – též pomocí našich taxikářů. Tehdy skoro žádný z našich zaměstnanců neměl doma telefon, ani já jako vedoucí dílen jsem tento „zázrak techniky“ nevlastnil.

Veškerá tramvajová doprava městem byla zablokovaná vykolejenou tramvají v Sokolské ul. a tak jsem s několika zaměstnanci noční služby vyjel tramvají typu 6MT k místu nehody. Kousek za Šaldovým náměstím jsme zastavili, vystoupili a došli pěšky k místu nehody. Celá Sokolská ul. až k zatáčce k poště byla zledovatělá, dalo se zde krásně bruslit! Naše tramvaj stála napříč ulicí, přední část narazila do výkladní skříně květinářství, které bylo tehdy v domě na pravé straně Sokolské ul. a rozbilo sklo výkladu.

Jednalo se o první vůz, který ráno vyjel na trať. Byl chvála Bohu prázdný, bez cestujících. Když jsem vyslechl řidičku tramvaje, která stála stále ještě vedle vykolejené tramvaje, jak k nehodě došlo, vypověděla následující:

Po projetí zatáčky z Šaldova náměstí do Sokolské zjistila, že se asfalt silnice podezřele leskne. Zastavila tedy, vystoupila a šla se podívat, co se stalo. V noci zřejmě mrazem praskla někde vodovodní trubka a voda tekla celou noc po silnici dolů po Sokolské ulici. Voda ihned mrzla a i žlábky tramvajových kolejí byl plné ledu. Přes to se řidička rozhodla pomalu pokračovat v jízdě, spoléhajíc se na velkou váhu své tramvaje. Led v kolejích byl tvrdší, přední podvozek vyskočil z kolejí a tramvaj sklouzla směrem do květinářství, kde se zarazila o zeď domu. Při nárazu prasklo sklo výkladní skříně a tramvaj stála více méně mezi kytičkami, což poskytovalo dosti nezvyklý pohled.

Pomocí hydraulických zvedáků – říkali jsme jim tehdy „panenky“- jsme tramvaj nadzvedli, podsunuli pod podvozek ocelové plechy a pomocí TATRY 111 a další tramvaje, kterou jsme zapojili za vykolejený vůz jsme se snažili T2 dostat zpět do kolejí. Leželi jsme při tom celou dobu na asfaltu pokrytém ledem, za chvíli na nás nebyla suchá nit! Nehoda zablokovala veškerou dopravu ve středu Liberce právě v době, kdy většina lidí jezdila do práce. Patřičně silný byl tlak místních orgánů – správy města a městského výboru Komunistické strany, aby trať byla co nejdříve uvolněna! Přes veškeré naše úsilí bylo skoro deset hodin dopoledne, než jsme měli vykolejenou tramvaj opět v kolejích a mohli ji odtáhnout do dílen.

Vzpomínám, že v ty dny byla jedna ze sněhových kalamit, které postihly Liberec několikrát. Udržet tramvajovou dopravu za těchto nepříznivých okolností byl velmi náročný úkol. Nebylo tehdy neobvyklé, že někteří z vedoucích zaměstnanců strávili několik dní i nocí nepřetržitě v zaměstnání. I já jsem tehdy přespával v kanceláři, domů jsem se dostal až za tři dny. Patřičně jsem to ovšem odstonal. Dostal jsem ošklivou žloutenku, odvezli mne do nemocnice sanitkou přímo z našeho kolejového pluhu, na kterém jsem strávil celou noc. V nemocnici jsem pobyl 6 týdnů.

Tramvaj v ložnici

Naše tramvaje T2 se občas objevovaly na těch nejnemožnějších místech. Jednoho rána - bylo to v druhé polovině šedesátých let minulého století - jsme dostali telefonickou zprávu od našich dozorců, že na Ještědské vykolejila tramvaj T2. Koleje do Horního Hanychova vedly tehdy po trochu jiné trase než dnes. Nevím již přesně, kde se nehoda stala, i některé domy okolo onoho místa dnes již neexistují. Bylo to pravděpodobně v ostré zatáčce, kde dříve koleje odbočovaly z Ještědské do Staré Ještědské ulice.

Zajímavé bylo, jak k nehodě došlo. Na smyčce v Horním Hanychově měli řidiči podle jízdního řádu krátkou přestávku. Většinou vystoupili a šli si zakouřit. Totéž udělal řidič onoho vozu T2. Poodešel několik kroků od tramvaje. Když se ohlédl, zjistil, že se prázdný vůz pomalu rozjíždí! Stačil ještě do tramvaje naskočit a zaujmout své místo. Pak však propadl panice. Zcela zapomněl, že je třeba motory nastartovat a tiskl brzdový pedál až na podlahu. Bez proudu ovšem žádný ze tří od sebe nezávislých brzdových okruhů nefungoval. Z nepochopitelných důvodů pak řidič stáhl v panice ještě pantograf.

Před onou shora uvedenou zatáčkou byl dlouhý, rovný úsek se značným spádem, kde tramvaj dosáhla značné rychlosti. Krátce před zatáčkou vyskočil řidič dveřmi, které byly po celou tu dobu otevřené.

V zatáčce vůz vykolejil, pokračoval přímo dál, přední podvozek přeskočil asi 30 cm vysokou betonovou podezdívku plotu, překonal pak ještě asi 2 m a zabořil se do zdi rodinného domku, který stál v zatáčce. Tramvaj trčela v domě až po pantograf, přední nárazník se zastavil asi 20 cm před manželskou postelí, která stála v místnosti. Když jsme dorazili na místo nehody, zjistili jsme, že se v okamžiku nehody v poškozeném domě nikdo nenacházel a ani náš řidič při skoku z jedoucí tramvaje neutrpěl vážnější zranění. Pak jsme důkladně prohlédli místo nehody a poradili se, jak tramvaj dostat zpět na koleje. Jak přední podvozek mohl přeskočit onu betonovou zídku, je mi dodnes záhadou! Zídka byla v příštích hodinách největší překážkou, kterou bylo nakonec nutno odstranit. Pomocí našich primitivních pomůcek – hydraulických zvedáků a ocelových desek – jsme vůz nadzvedli, sbíječkou odbourali kus betonové zídky a opatrně spustili podvozek na podložené ocelové desky. Pomocí TATRY 111 jsme se pak snažili tramvaj vytáhnout zpět na silnici a do kolejí. Nedařilo se – ani druhá TATRA, kterou jsme přivolali z ČSAD, na pomoc s tramvají nehnula.

Nakonec nám pomohli vojáci z místní posádky. Přivolaný tank tramvaj posléze z domu vytáhl, přičemž se ovšem zřítila zbylá část štítu přední zdi domu. Rodina, která v domě bydlela, se musela na několik týdnů nastěhovat do hotelu. Náklady na jejich ubytování jakožto i opravu pobořeného domu uhradil Dopravní podnik města Liberce.

Závody mezi kamionem a tramvají 6MT

Tato příhoda se stala někdy začátkem šedesátých let minulého století. Mezi řidiči – jejichž dobrá polovina byly tehdy ženy – probíhala soutěž, kdo najede nejvíce kilometrů bez sebemenší nehody. Jméno oné nešťastné řidičky si již nepamatuji, vím jen, že to byla pohledná ženská, blondýna, nosila vlasy většinou stočené do vrkoče.

Toho dne řídila tramvaj 6MT – sólo do Horního Hanychova. Krátce za viaduktem jí předjel kamion, přičemž utrhl zpětné zrcátko tramvaje. Aniž by zpomalil nebo zastavil, snažil se řidič kamionu ujet. To rozčililo naší řidičku tak, že zrychlila jízdu na maximum a snažila se kamion na dlouhém, rovném úseku Hanychovské dohnat. Zřejmě při tom upírala zrak pouze na kamion před sebou a nemyslela na nic jiného než jak viníka dostihnout.

Nepomyslela na to, že ve stanici na Vápence stojí tramvaj, která čeká na křižování. Stojící tramvaj vůbec nezaregistrovala a narazila do ní v plné rychlosti. Následky byly zlé. Celá přední plošina tramvaje byla zdemolovaná, řidička utrpěla těžká zranění. Měla zlámané obě nohy a různá vnitřní zranění. Mezi cestujícími bylo několik těžce zraněných, zbytek vyvázl s lehkými zraněními a odřeninami. Pokud pamatuji, nikdo při této těžké nehodě nezahynul, což byl skutečně malý zázrak.

Harald Skala
autor příspěvku